Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Je krásný den. Sedím na pohovce. Na klíně note.. Nějak jsem si na ten počítač zvykla, za ty 2 měsíce. :)

Den 53. a 54. Cesta z města .... do metropole.

Ráno zase jako malovaný. Ale musely jsme balit. A taky jsem musela na děkanát. Papíry mám všechny, tak snad s nima nebudou nějaký starosti. Uvidím v úterý. Vybyl nám ještě čas, takže jsme mohly jít do města na tu věž. :) Krásný pohled.. Fotky ještě přetažený nemám. Ani nevím, jestli se povedly.. Daly jsme si kebab k obědu.. Malej. I tak byl dost velkej. :) A na náměstí hráli lidi pašijové hry. Pak se průvod s Kristem vydal městem nahoru ke kříži.. Zrovna, když jsme chtěly stihnout tramvaj.. Lidí jak mraků.. Ale tramvaj jsme stihly. Takže ok. :) Pak objednat taxi - radši velký (kufry), zkontrolovat (asi po páté) všechny skříně a šuplíky a opustit kolej. Řidič taxíku nám řekl, že budeme muset platit 10 zl navíc - že je jako kombi - jako, že máme hodně zavazadel.. No.. Dobrá. Když nás dovezl na nádraží, chtěla jsem účet... On mi ale řekl, že mi dá účet jen na 11 zl - tolik stála ta cesta.. Ale, že platit musim 21 - protože kombi. Tak jsem se rozhorlila a řekla jsem, že jestli mi dá účet na 11, tak zaplatim 11. A že když mi dá účet na 21, pak zaplatim 21. Bouchl do volantu a účet na 21 mi napsal.. :) PCHE!! 100% diško?? Kdo to kdy viděl, ne? Na nádraží zase schody, ale už se to dalo vydržet. :) Na peróně byla hromada lidí, ale vlak byl relativně prázdnej.. V kupé pro 6 jsme byli 4. Jo, na peróně jsem taky potkala Madlenku. I se ségrou. Jedou do středy do Budapeště. Věděla jsem, že jedou, ale špatně jsem si zapamatovala čas našeho odjezdu, takže když se mě předevčírem ptala, že jestli nejedu náhodou 15:30, odpověděla jsem, že ne. A ono jo. :)

Ve vlaku nám s kuframa pomohl jeden chlápek. Fakt hodnej. Sama bych to tam rvát nechtěla. :) Cesta do Varšavy utekla v pohodě. Zdejší IC vlaky jsou fakt krásný a i relativně čistý. A hned v úvodu přijede chlápek s vozíkem a na výběr je káva, čaj nebo pitíčko a ke všemu sušenka. Nedala jsem si nic.. Ale prej to bylo zadarmo.. No nic. :) Příště.. Haha. Ve Varšavě trochu zmatek, protože vlak přijel sice na čas, ale jinak, než bylo na jízdence. Když jsme dorazili do cílové stanice, nastal problém s přestupem na druhý vlak.. Resp. s nalezením nádražní haly, kde jsou napsány odjezdy a příjezdy. Pamatovala jsem si, že jsem se z peronu dostala do tý haly eskalátorama.. Teď jsme ale vyjeli pojízdným chodníkem. Potkala jsem zase Madlu, tak jsme se někoho zeptaly.. Ten chlápek řekl, že musíme přes asi troje schody a tam, že to je. Já se zeptala na cestu z peronu.. Prej to jde ze středu peronu.. Čas odjezdu se blížil a my pořád nevěděly, z kterého nástupiště jedeme.. Rozhodla jsem se, že to riskneme. Měly jsme 3 kufry a ty tahat přes troje schody - díky nechci. Takže na peron, najít eskalátory - který tam vážně byly a hurá do patra. Pak ještě jedny eskalátory a už jsme věděly.. No spíš.. Vlak, odjezd v devět (jako ten náš), ale směr Vídeň a Pešť. Praha nikde.. Super.. Tak jsme porovnaly čísla vlaku a to sedělo. Takže směle na nástupiště. Kde jsem opět potkala Madlu. To už bylo vážně vtipný, protože ještě v Gdansku jsem jí říkala, jak nemůžeme jet stejným vlakem, protože je to na úplně opačnou stranu.. :) Oni ale ten vlak několikrát přepřáhli, takže jsme se každá dostala do cíle. Teda já určitě a věřím tomu, že i ony. :)

Lůžkový vlak zase krásný. Tentokrát jsme ale měly spolunocležnici.. Koukla jsem se na díl přátel a šla spát. Jo, taky jsem snědla croissant. Ono totiž.. My jedly naposled ten kebab. Pak asi v půl 10 večer ten croissant a pak až ráno asi v 9 konečně housku. :) Moc jsme toho nesnědly, ale hlad jsme neměly. :) Paní spolunocležnice (cca sedmdesátiletá pani) v noci chrápala jako dřevorubec. :) Spala jsem trhaně.. Při každé změně polohy jsem se probudila, ale rozhodně se mi leželo pohodlněji, než na cestě tam.. Zvykla jsem si totiž na úzkou postel. :D ( Nedávno jsem se ráno dobře praštila do lokte o noční stolek.. AUU. :) ) Když spíte, tak cesta uteče. V šest hodin ráno jsme se probudily, daly si na chodbě kafe a koukaly z okna. Z Varšavy jsme byli v prvním vagóně, po probuzení jsme byli v posledním. To bylo vtipný, když jsem šla na záchod. Já jsem si všimla, že se změnil směr jízdy, ale když jdete rozespalí na záchod, kouknete směrem do dalšího vagónu a vidíte jen ubíhající koleje... :) A pak už jen Praha. Na nádraží čekal nemocný Drahý. :) Díky, díky za odvoz ještě jednou. A pak už den plný vybalování a uklízení a uklízení a vybalování.

Kdybych to měla shrnout.. Jsem strašně ráda, že jsem se rozhodla jet. I když jen na 2 měsíce, ale zkušenost to je. Vydržela bych v pohodě i ten půlrok, a asi i rok. Díky internetu jsem byla ve spojení s domovem každý den, věděla jsem, co se děje a tolik se mi nestýskalo. Taky asi proto mám pocit, jako bych v Gdaňsku byla jen na výletě na tejden. :) Strašně to uteklo. Věděla jsem, že jsem schopná se nějak protlouct. Ale nebylo to nijak obtížný. Papíry jsem díky univerzitě a fakultě měla v pořádku a tudíž jsem s nima neměla žádnej problém.. To, že jsem nějaký drobný problémky měla, to bylo "welcome to Poland".. aneb neschopnost zdejších byrokratů. :) Zkusila jsem si život na koleji, se kterým jsem, až dosud, neměla zkušenost žádnou. Ta cesta mi dala hodně a nevzala mi nic. Poznala jsem nové kamarády a doufám, že z některých se stanou mí přátelé. Zjistila jsem, že jsem schopná učit se v angličtině a v ní psát i testy. Poznala jsem spoustu lidí z různých koutů světa.. Takže příští rok jedu vrátit keramické kuře Olaie do Španělska. To jako musím. Poznala jsem nové město, které je naprosto okouzlující s totálně jinou atmosférou než má Praha. Naučila jsem se násobit sedmi, protože 1zl rovná se zaokrouhleně nahoru 7Kč. :) Užila jsem si moře jako ještě nikdy. Sice bez koupání, ale to mi ve finále, překvapivě, vůbec nevadilo. Písek vyklepávám z věcí ještě teď. :) Překvapilo mě, že ačkoli je v Gdaňsku nespočet holubů a racků, ani jeden mě nesestřelil svým bělavým nábojem, což jsem čekala při každičkém přeletu jakéhokoli ptáka. :) A v neposlední řadě jsem si osvěžila spaní na úzké posteli, které mě utvrdilo v názoru, že už si nikdy nikdy nikdy nekoupím úzkou postel :) Potvrdila jsem si ale věc, kterou jsem už dávno věděla a tou je, že jsem přecejen kočka domácí. Žít v jiném městě v Čechách - to se dá. Žít na krátko někde jinde za hranicema, to se dá taky.. Ale jet tam napořád?? To pro mě není. Jsem patriot. I když s mnoha věcmi v naší zemi nesouhlasím, přesto jím zůstávám. Mám tu obrovské zázemí - rodinu a přátele, které nedovedu na delší dobu opustit. Takže se nebojte, jen tam se mě nezbavíte. Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny dneškem končí. Kdy sem napíšu příště a co to bude, vážně netuším. Mějte se moc krásně a užívejte skoro letní dny. Já se loučím.

PaZL