Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Je už zítra. :)

Den 12. Excelentní stáž

Jojo, dnešní praxe byla naprosto špičková. Měli jsme stážovat na neurochirurgických sálech.. Paní doktorka byla absolutně fantastická!! Mohli jsme i intubovat (já ti nezkoušela - jen jeden mohl), pak jsme si zkusili ventilovat pacienta přes masku, pak jsme mohli zavést kanylu.. Prošla s námi všechny léky a celý sál a všechno nám ukazovala a nechala vyzkoušet. Taky jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli, jaký to je, stimulovat nerv elektrickým impulzem.. No, řeknu vám - vážně nic příjemnýho. :) Pak, když začala operace, jsme se přesunuli na oddělení. Bylo potřeba odebrat jednomu pacientovi vzorky na mikrobiologii.. Naneštěstí byl ten pacient v karanténě.. Měl resistentního acetobactera (aspoň tak nám to říkali..). K naší velké "radosti".. Pán je po autonehodě.. Tetraplegik - ocrnutý od krku dolů, na ventilaci.. Vážně se někdy setkáváme se smutnými příběhy.. :( No, nejprv jsme měnili tracheostomickou kanylu. Toho se ujala Madeleine. Já tyhle věci snáším docela špatně.. Nemám ráda ty chraplavý zvuky a hleny a tak podobně.. Potom se měnila cévka - toho se ujal Yawar. A já jsem odebírala na kultivaci krev. Hustý. Čekala jsem to, ale ne to, že ji budu odebírat z femorálních (stehenních) cév (z jedné z nich).. Nikdy předtím jsem nic podobného nedělala.. Paní dokrtorka mi vysvětlila, jak na to a pak už jsem se jala své práce.. A na první dobrou se to povedlo. WAU! Dokonce jsem aspirovala (vytáhla píst ze stříkačky) jednou rukou!!! To jsem nikdy neuměla a vždycky jsem obdivovala sestřičky, jak jim tohle jde. Ani se mi asi moc neklepaly ruce.. Ale jinak jsem se klepala celá. :) Bylo to fakt super. Přednáška tak dobrá zase nebyla, ale byla krátká, tak se to dalo. :)

Po škola jsem šla na děkanát. Bylo půl jedný a papír, pro který jsem si šla měl být až v 1. No nic, zajdu tam v pondělí. Cestou jsem šla kolem toho stánku s koláčky a koupila jsem si 2 loupáky plněné jablky a kousek tý bábovky, která nejen vypadá, ale taky voní naprosto chutně. Mám jí na ráno. Loupáky padly za vlast a byly moc moc dobrý. :) Měla jsem v plánu prát. Jenže naše pračka je už týden rozbitá, a když jsem se ptala, kdy bude opravená, jen tu pokrčili rameny.. Ale proto, že jsme Erasmáci... Nemají nás tu obecně moc rádi.. Nemohla jsem jít prát jinam bez klíče -prádelny na každém poschodí jsou zamčeny. Jsou tu jen 3 "volné" pračky, které ale taky náleží různým patrům, ale když je tam volno, můžeme prát.. Je to ale taková divná část koleje.. samí čmoudi a divnej puch.. Nicméně, volná pračka tam byla, tak jsem tam dala prádlo. Když jsem chtěla přidat prášek a aviváž, tak jsem zjistila, že to tam už je.. Bezva.. Tímhle způsobem si možná hlídají to, aby jim tam nikdo nechodil prát... Super.. V ostatních dvou volných pračkách se pralo nebo tam bylo prostě jen prádlo vevnitř.. Naštvaná jsem šla na pokoj.. Asi po 2 hodinách mi někdo klepal na dveře. Byla to paní z recepce a nesla mi klíč od prádelny o půl patra níž. Měla jsem radost, protože prádla jsem měla požehnaně.. :) Prala jsem i černý (teď ne dohromady) a obarvila jsem utěrku (na kterou jsem zapomněla při praní bílého. :) ) Ale to jsem čekala, takže žádný překvápko. :) Pak jsem mluvila s TeHe, pak jsem čekala na doprání a pak jsem věšela. :) Po jídle (jen chlebík, sýr a rajče. :) ) jsem si lehla a lenošila... V půl 10 přišli Bulhárci, že se mám s nima najíst.. "Je moc pozdě", řekla jsem. Pak ale vtrhly Litevky, že musim jít, tak jsem šla. Přes 2 hodiny jsme si povídali. Bylo to fajn. Zítra mě Ona vezme na trh, kde uzená makrela stojí asi 14 korun, stejně jako asi půl kila žampiónů.. :) Přemýšlím, že si koupím pánvičku :) Tak levný žampiony?? Jen tak na másle.. Mňamec!! Tak jsem zvědavá. Jinak zítra je ta párty večerní s mými spolužáky, s Erasmáky a dalšími asi 13-ti lidmi. :) Tak se těším. Dobrou noc.

PaZL

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Wau! Je 20:19, ležím v posteli, mám rozkoukanýho Harryho a je mi vedro. :)

Den 11. Operační sál

Je to jako doma. První den nového bloku vstávám fakt brzo, abych všechno stihla a nepřišla do školy pozdě. Další dny vstávám později a později, až nakonec mi zbyde čas přesně pro vykonání všech ranních záležitostí a pak šup do školy. Ani minutka navíc. A tak je to i tady. I když teď musím být ve škole ne na 8, ale už na třičtvtě. Kvůli sálům.. Dnes jsem tam byla poprvé. V rozpisu jsem viděla, že jsme na laparoskopickém sále. NE!!! Chci vidět pořádnou (krvavou - jak říká Christina v Chirurzích) operaci. Dlouho jsem neviděla nic otevřenýho.. I když - zase jsme teď na sále kvůli anestezii, ne kvůli operacím.. No, každopádně žádná laparoskopie se nekonala. :) První operace byla kýla, druhá operace byla odstranění štítné žlázy. Tu druhou jsme nedokoukali.. Kamarádka asistovala, tak tam samozřejmě zůstala, ale my s Javarem odešli. Nakonec se nám povedlo i odejít ze školy dřív, tak to bylo fakt fajn. :) Abych to vysvětlila.. Ráno obdržíme žluté uniformy. Na první pohled tak lidi na sále poznají, že jsme medici z anesteziologie ("chirurgové" mají prý oranžové). Myslím, že tohle mají vymyšlený docela dobře.. I když u nás na sálech sestry a doktoři vždycky poznají, kdo je medik a kdo kolega.. Asi proto, že se většinou vidí jen v zeleném a v rouškách a prostě se tak znají. :)) No, a když ty uniformy dostáváme, tak si to paní zapíše. A když je vracíme, tak si to taky zapíše. Vlastně ani nechápu proč. Takovou hrůzu by snad ani nikdo neukradl.. :) A my jsme tu pani museli tajně najít, aby jako nikdo nevěděl, že odcházíme. :) A to se povedlo. Ono stát 5 hodin na sále, nic nedělat a jen čučet... Fakt nic moc.. 3 hodiny bohatě stačily.

Po škole jsem šla na kolej. Pak na oběd - byl řízek a bramborová polívka, která byla chuťově velmi dobrá, ale spousta mrkve a celeru. Jo, a přílohové brambory jsem si osolila a hned to bylo jinčí kafe. :) Stavila jsem se taky v kopírce, okopírovat pár prezentací. Abych se jako dneska už začla učit.. Po Harrym na to mrknu. Aspoň jedním okem. :) A pak jsem si v sklepiku koupila vodu, džus a sušenky.. Za 70 korun celkem!!!! Hustý. Ale zase jsem dneska vypila skoro litr a půl. :) Takže taky dobře. Jinak jsem byla na pokoji. Dneska jsem nedělala nic. Myslela jsem, jak tady zhubnu a asi pěkný houby. Hledala jsem na internetu aspoň nějaký bazén tady, ale nenašla.. Jo, taky jsem mluvila se strécem Pavlem a s mamkou.. Jako konference na skypu.. Asi hodinu. Bylo to moc fajn. Jinak jsem dneska měla žravou, tak jsem plácala jedno přes druhý.. Teď jsem si dala tuňáka se zeleninou, ale jsem v krámě sáhla po blbý plechovce a koupila drcenýho tuňáka.. Místy tam byly i šupiny, tak jsem ho trochu snědla a zbytek, k mé nelibosti, putoval do odpadu. Ale moc jsem si teda nepochutnala.. :-/ Jinak ráno mrholilo, pak sem tam slunce, pak asi půl hodiny slabší deštík, pak zase sem tam slunce a teď slyším venku déšť.. Tak asi tak. Zítra jdu na děkanát, tak na to hlavně nemůžu zapomenout (že tam jako mám jít..). :) Užijte večer.

PaZL

P.S. Už je možno nechávat zde své komentáře i bez registrace. Tak doufám, že to bude fungovat. :)

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Je 23:40 a já si uvědomila, že jsem dneska nepsala..

Den 10. Akce boty

Škola byla fajn. Resuscitovali jsme po skupinách.. Byli jsme po třech.. Bylo to fakt dobrý, jako v reálu.. Když jsme udělali chybu, na kterou bychom si měli dát pozor, dostali jsme varování. Když jsme měli víc varování nebo jsme udělali hrubou chybu, byli jsme stopnuti. Dlužno dodat, že z 9 pokusů se zresuscitovat povedlo jen jednou, a to ještě nebyla naše skupina.

Je další den po škole a já dopisuju.. :)

Pak jsme měli seminář, kterej nebyl špatnej, ale že by to bylo nějaký převratný, to se taky nedá říct. Po škole jsem se vydala do města. Rozhodla jsem se mrknout se kousek dál do města, do jiných uliček a hlavně přes most. :) Nebylo tam nic moc k vidění.. Hlavně paneláčky a tak. Ale nábřeží starého města je z mostu opravdu krásné. (Neměla jsem s sebou foťák, ale nafotím to jindy.) Objevovala jsem nové uličky a zákoustí starého města. Mimo toho jsem byla rozhodnutá koupit si boty. Šla jsem na tržiště (to kryté, jak jsem psala dříve). Botek tam měli spoustu, ale nic, co by mi bylo (lýtka, lýtka, lýtka).. :( Tak jsem se rozhodla jet do Lidlu, protože Ola říkala, že tam mají taky boty. Před Lidlem jsem se otočila.. Ani jsem nešla dovnitř.. Nevím proč, nechtělo se mi a tušila jsem, že tam nic nebude. Za mými zády byla Galerie Baltycka. "Kdyby tam byl třeba Deichmann", pomyslela jsem si. Když tu náhle se přede mnou skvěl onen zelený nápis. Tak jsem šla dovnitř a hledala jsem ten obchod. Když jsem ho našla, našla jsem v něm i oddělení slev (protože je prej jako už po zimě...) a koukala se tam. Nakonec jsem ty botky našla. Jsou úplně obyčejné, ničím zajímavé a podobné jedněm, které mám doma, akorát jsou bez podpatku.. což má své jisté výhody. :) Byla jsem nadšená, že se mi to nakonec povedlo. Bylo asi půl 4 a já jsem začínala mít hlad.. Tak jsem šla do nejvyššího patra a dala jsem si salátek. Sice prý malá porce, ale mě bohatě stačila. A byl dobroučký.. S kebabem. :)

Mé nadšení z toho, jak všechno krásně vyšlo zkazila zase zpáteční cesta tramvají.. Nevím proč, ale je to tak snad pokaždý. Lidi se zase cpali. A když jsem vystupovala, málem mi strhli kabelku. To by mě teda extrémně naštvalo, protože tam jednak mám všechno a druhak jsem tam navíc měla i dost peněz, protože jsem vybírala na kolej. No prostě horor, tyhle jejich tramvaje. (To mi připomíná, že jednou jsem takhle jela tramvají, držela jsem se madla, ale neměla jsem rukavice.. Když jsem se pak koukla na tu ruku, byla trochu černá.. To jsem trochu nepochopila.. :) )

Cestou z tramvaje chodím kolem stánku se sladkými koláčky a tak podobně. Měli tam čokoládovou bábovku politou čokoládou. Prostě maximální kalorickej extrém. :) Tak jsem si ji chtěla koupit, ale ona je na váhu a já nevím, jak se to řekne. :) Ale čím víc na ní myslím, tím víc si říkám, že v pátek, až půjdu zase na děkanát a zase kolem toho stánku, si jí koupim a budu mít v sobotu skvělou snídani. :)

Večer jsem zase měla čajík a pokec s Olajou. Jo, a Emi bude spát v pokoji s přítelem, ale věci si nechá tady u mě.. Tak nevím, jak dlouho jí bude bavit žít na dvou místech. :)

PaZL

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Na skypu mám bráchu. Jí vajíčka (chci takýýýý). Na ICQ Drahého. Ten je po večeři. Já měla levný nudle, který nebyly moc dobrý.. Co nadělám. Právě přišli španěláci mě navštívit a pozvat mě na čaj. :) Jsou to zlatíčka, který se starají o to, abych tu nebyla sama.

Den 9. Stres z angličtiny

Škola byla fajn. Nacvičovali jsme prakticky první pomoc. Mají tu fakt všechno. Úplně boží figuriny, ne jen Anne na resuscitaci. (Mimochodem - její příběh je vážně zajímavý. Prý asi před padesáti lety objevili v řece utopenou dívku. Asi sebevražda. A pravděpodobně jeden ze záchranářů jí odlil posmrtnou masku. A od té doby má určitý typ nacvičovacích figurin její obličej. Jako památka na ni. Nepodařilo se jí zachránit, ale ona pomáhá ostatním naučit se zachraňovat ostatní lidi. To nám dneska řekli. Hezký.). Takže jsme tam měli Anne, pak další figurinu také na nacvičování dýchání z úst do úst a na nepřímou srdeční masáž. Pak jsme tam měli figuriny miminek, pak - a to byla bomba - trenažer na vpichování injekcí a zavádění kanyl (i s červenou tekutinou uvnitř :) ). Byl to jen model ruky s trubičkama pod "kůží". Upřímně - od skutečného člověka se to dost liší. Pak - a to byla taky bomba - jsme tam měli skutečný defibrilátor, figurina byla napojená na počítač, slyšeli jsme dech a mohli jsme hmatat puls na krkavicích. A přes program v počítači jsme si mohli nasimulovat jakoukoli situaci. A pak dát výboj. Prostě maximální zážitek. Taky jsme tam měli figurinu na intubaci.. No, hračičky.. Paráda. Následující seminář byl dost nudnej a, přiznám se, moc jsem neposlouchala.. Ale mám staženou prezentaci, takže ok. Myslím. :)

Po škole jsem šla na kolej. Potřebovala jsem si "koupit" knihu. Ve skutečnosti mi ji okopírovali a svázali. Tenhle servis je tu dobrej. Mají fakt téměř všechny studijní materiály a za docela příjemnou cenu to ofotí i svážou. Taky vám vytisknou, co chcete.. Jen donést flashku. :) Protože fotáž je v těsné blízkosti menzy, a protože jsem měla hlad, šla jsem na oběd. Chtěla jsem si dát karbanátky nebo co.. Měli jen guláš.. Tak jsem si ho dala. A zase fazolovou polívku. Polívka OK, jen trochu víc mrkve (nevim, nějak jí poslední dobou nemusim), guláš byl, stejně jako (opět) brambory, nemastný, neslaný.. Nevim, jak to dělaj. Vážně ne. Ale zítra je smažená ryba.. tak snad.. I když.. Zítra vlastně na oběd nepůjdu, protože jsem si dala bojový úkol - koupit si boty.. Ty moje nádherný, co se mi tak moc líbí, mě zatím moc tlačí a jiný vysoký bez podpatku tu nemám, tak musím zakročit. No uznejte, je to NUTNOST!! :)

Jo, teď k tomu dnešnímu názvu. Mám tu dneska nějakou stíhu.. Já mám pocit, že se to v angličtině nikdy nemůžu naučit.. Já jim rozumím. Rozumím i otázkám, snažim se na ně odpovídat.. Ale ten test mě fakt straší.. Všichni říkají "don't worry", ale já se teda bojim.. Tak uvidim, jak to celý dopadne. Ale bojim, bojim. A měla bych něco asi dělat, ale strašlivě se mi nechce.. Jinak na chodbě je párty.. Teda asi o poschodí níž, ale slyšet je to až sem. Ale OK. Čaj se Španělama byl opět fajn. Pokecali jsme a byla zase pohodička. Dneska bych chtěla jít spát trochu dřív, protože to vstávání je děsný. :) Ale stejně asi vím, jak to dopadne. :)) Tak Dobrou noc.

PaZL

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Je relativní klid, poslouchám hudbu a nemám hlad. :)

Den 8. První školní den

Vstávání je na houby... Nechtělo se mi, fakt ne. Ale nakonec jsem se dokopala. :) První školní den.. Ani jsem nebyla nervózní. Dala jsem si půlhodinku na to, abych v pohodě došla do nemocnice a našla oddělení, na kterém nám měli přednášet.. V nemocnici jsem byla za 10 minut, což o to, ale najít to správné oddělení?? I když jste ve správné budově, je to oříšek.. A nikdo nemluví anglicky a když je pozdravíte a zeptáte se jich, jestli anglicky náhodou neumí, odfrknou si a buď nekomunikujou vůbec nebo vyhrknou rychle cestu (samo polsky) kudy asi jít a tváří se na vás, jako na blba, když tam (jako blb) stojíte a snažíte se pochopit, co vám vlastně řekli.. No nic.. Nakonec jsem se doptala jedné paní, na kterou jsem mluvila česky. Zeptala se mě, jestli rozumím polsky.. Kývla sem.. Ani se nesnažila mluvit nějak pomalu.. Prostě vychrlila cestu. :) Ale já to chytla a vydala se směrem, který mi řekla a kupodivu jsem dorazila na kýžené místo. Byla jsem tam jediná.. "No potěš, teď jsem zase někde špatně", myslela jsem si. Kousek po osmé se ale začali slézat ostatní a mohli jsme začít. Mám anesteziologii.. Byla jsem strašně moc překvapená, že jsem dost věcem rozuměla (dokonce i vtipům!!). Jasný, že jsem nerozuměla všemu, ale hodně věcem fakt jo. :) Mám dvojjazyčný poznámky. :) někdy i trojjazyčný, když počítám latinu. :) Lidi ve skupině jsou vážně fajn a přátelský, jak říkala Ola. V sobotu jedna holka slaví narozeniny, tak mě pozvali. A vůbec, všechny erasmáky. :) Tak si myslím, že to bude fajn. Dnes nás bylo ve škole asi 8 nebo 9. Taková komorní skupinka. A nejsem jediná erasmačka - pravděpodobně, ale ti ostatní tam asi nějak nebyli.. :) Já dokonce nebyla ani na seznamu studentů... A to o tom tady v Polsku vědí minimálně půl roku, že budu dělat tenhle předmět. :( Co si o tom myslet, že? :)

Skončili jsme v 1 hodinu.. To je zhruba jako u nás doma. Měla jsem v plánu jít na děkanát a vyzvednout si ID kartu. Všichni mi říkali, že i když mi řekli, že bude dneska, tak bude nejdřív ve středu.. A, světe div se, byla už dneska. :) Lidi, který jsou tu celý rok už mě nemají rádi, protože jim všechno zařídit trvalo 4x déle, než mě. :) Pak jsem měla v plánu jít nakupovat.. Tak jsem jela.. Další hromada jídla.. Bylo to těžký jako cent, ale nesla jsem vodu a džus a tak a to se pronese. Jo, pozor, dneska jsem jela tramvají, která má vevnitř dokonce i hodiny.. A byla kloubová.. Ale dveře byly po 2 jen na začátku a na konci, takže dost hloupě řešený, protože kolem dveří bylo narváno a uprostřed nikdo nebyl. A taky tam bylo strašlivý vedro. Ale to asi nebylo typem tramvaje. :) Když jsem se vracela (mimochodem stejným typem tramvaje) a vystupovala jsem, málem jsem z té tramvaje vypadla... Nějaká koza mě málen vykopala ven... Lidi tady neumí počkat než bude místo, než někdo vystoupí, nebo nastoupí.. Oni se rvou.. Když vycházíte z krámu, tak se proti vám tlačí dav. Nenechají vás odejít a udělat jim tím místo. Nevim.. Jsou v tom nějaký divný.. Mně to teda jako dost vadí (hlavně, co se týče zdvořilosti), ale co nadělám. Jinak jsem si dneska koupila PIROGI, abych je taky zkusila - jakože polská specialita.. Měli jenom se zelím, tak jsem si dala porci, že si jako na koleji dám pozdní oběd. Je to těsto plněné různými věcmi. Můžou být sladké i slané. A jsou vařené, ne smažené ani pečené. Nebylo to špatné, ale v tom zelí bylo dost kmínu, tak jsem to nedojedla, protože (na rozdíl, tuším, od Lucinky) já celý kmín nerad.. :) Přemýšlela jsem, jestli si koupím lososa nebo ne. Nakonec jsem ho nekoupila, protože bych ho asi nestihla spotřebovat.. Tak jindy.. A nebo si prostě zajdu do restaurace na rybu :) Teď cítím, že si tu někdo něco vaří, tak přemýšlím, co si dám k jídlu já. :) Mějte pěkný večer.

PaZL

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Dneska toho bude fakt málo, protože venku je fakt hnusně - zima, sněží a je vítr, tak jsem na koleji a nic nedělám.

Den 7. Kam mám jít vlastně zítra do školy?

Vstala jsem před 10. Kolem poledne všichni někam odešli - po většinou do nějakého nákupního centra. To mám ale já v plánu až zítra. Takže jsem zůstala na pokoji. Procházela jsem si předměty, jejich sylaby a tak. Zjistila jsem, že zdejší chirurgie je chíra onkologická a urologická... Ale já už oba předměty mám absolvovaný.. Dvakrát to dělat fakt nebudu. Tak jsem si stáhla rozvrh páťáku a zjistila jsem, že v tu samou dobu, kdy mají šesťáci chíru, mají páťáci dětskou chíru, jejíž sylabus obsahuje témata z otázek na mou státnici. Super. Do toho půjdu. Zítra stejně musím na děkanát, tak to tam rovnou vyřídím.. Sice jsem už jednou studijní plán měnila, ale to mě donutili, já nechtěla, já jsem jim říkala, že možná budou ještě nějaké změny. Takže je to jejich problém. :) Vím, že začínám anesteziologií, ale kde to sakryš je? Zhruba jsem věděla, kde je ta budova, ale jsou přednášky vážně tam? Zeptala jsem se Oly, jestli to náhodou neví. Dala mi číslo na jednoho kluka ze šesťáku z anglický divize a pak (během toho, co jsem skypovala s mamkou) mi dala ještě facebook kontakty na další 2 lidi. Tak jsem napsala sms a čekala. Mezitím jsem se najedla a abych nebyla za totální lemro, vyrazila jsem ven, okouknout nemocnici, jako co kde je a tak. Venku byla (a určo ještě je) fakt absolutně krutá zima. Takže jsem pak rychle mazala domů. Když jsem se vrátila, měla jsem na telefonu nepřijatý hovor, který jsem neslyšela a vzápětí přilétla sms s informacemi o zítřejší škole. SUPER! Mám fakt radost. (Mimochodem, to číslo je na kluka, kterého Ola považuje za nejhezčího z anglický divize. :) Ale je snědý - nic pro mě. :) )

Takže teď jsem na pokoji, uvařila jsem si čaj a večer strávím asi sama tady.. Ráno se totiž vstává.. Brrr, po 3 nedělích.. :(

PaZL

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Dneska píšu docela pozdě. Povečeřela a poklábosila jsem s Bulhary, dokoukala jsem film, vzala si prášek na zub a pouštím si do uší MIG 21. :)

Den 6. Staré město

Ráno jsem vstávala asi po 10. Udělala jsem si pěkně kafíčko, chlebík, skoukla 2 díly Přátel - prostě sobotní pohodička. Na dnešek jsem měla naplánovanou cestu do starého města. Moje ubytování má velkou výhodu v umístění. Jednak je tu klídeček a ticho, druhak to mám 3 minuty tramvají do centra a 20 minut k moři. :) Dopoledne jsem potkala Olu a ta mi řekla, že ve 2 mají sraz ve městě na oběd, a že mám přijít taky. Že prý nemám být líná. :) Vypravila jsem se asi po půl 2, dorazila jsem k zlaté bráně, ale nevěděla jsem, ve které restauraci jsou... Tak jsem tam chvíli chodila, jestli je někde neuvidím a když jsem je nikde nenašla, vydala jsem se podle průvodce po zajímavých místech starého města. To úplně historické centrum je vážně nádherné. Plné skvostných detailů a zákoutí.. Úplně jiné, než Praha. Každý dům má jiný štít, každý dům je jinak vyzdobený. Všechno hraje barvama, hodně je tu i cihlových domů. A neuvěřitelné množství kostelů na relativně malém prostoru. :) Co mě ale zarazilo, je to, že malý kousek od historického středu jsou normální nízké "paneláčky", tmavé uličky, kde se člověk necítí moc dobře, i když je to sotva 5 minut od tramvaje. Zvláštní mikrokosmos. Jinak centrum máte projitý asi za hodinku, hodinku a půl. Udělala jsem docela dost fotek. Zítra se tam asi zase vypravím a půjdu nejen po pamětihodnostech, ale prostě jen tak. Na procházku. Dneska jsem totiž pořád koukala do mapy (cítila jsem se jako turista.. divnej pocit, když víte, že tu máte strávit kousek svýho života..), protože mi Ona půjčila anglického průvodce (za což dík), a protože jsem chtěla vidět všechny možný památky. Dlužno dodat, že všechna zajímavá místa jsem neviděla, protože některá jsou i mimo toto centrum. Do muzea se sama nevydám.. Kdyžtak až podle toho, jak to bude drahé a hlavně až budu mít průkaz studenta. :) To je všechno o dost levnější. (Na ISIC kartu tady neslyší :( ) Ale námořní muzeum je prý moc pěkné, hezčí než zdejší národní muzeum, které je prý trochu nudné. :) Jinak jsem se pěkně prošla, udělala fotky, dala si hot dog a po pátý jsem byla zpátky na koleji. Ono, když chodíte sami, tak si to, myslím, tak neužijete.. Je to fajn, ale ne na 5-ti hodinové procházky. Tak se tak vždycky hodinku, dvě cournu na nějaké místo, udělám fotky, pokochám se a jdu zase dál nebo na kolej nebo na nákup.... Jak se mi chce. :) Je to zvláštní.. Protože já třeba i několik hodin nepromluvím.. (!!!) Občas se přistihnu, jak mluvím sama se sebou.. Fakt magóór. :) Ale lepší to asi nebude. Ale vždycky se těšim na tohle moje psaní, ačkoli jsem nikdy ráda nepsala, tohle mě baví, protože mám světu co říct. :)

Večer mě Emi a Slavy pozvali k nim na véču, tak jsme asi 2 hodinky klábosili. Věděli jste, že Šopský salát je z Bulharska? :) Vážně! A teď přemýšlím, který film si pustím na dobrou noc. Asi Pottera. :) Pěkně od jedničky. :) Jinak včera byla párty, ale já něšla.. Španělé měli s někým sraz a my mohli jít taky, ale víte jak.. Tak jsme si s Litevkama objednali pizzu a bylo fajn. Jak jsem říkala, zítra půjdu asi taky do města se pokouknout, možná zase na jiná místa. A taky musím zjistit, kdy a kde začíná moje škola. :) Bude to moc vtipný. Nedovedu si představit mít školu v angličtině. Ale o tom vám víc napíšu až v pondělí. Zatím se mějte moc krásně.

PaZL

Zátiší. V pozadí, tuším, malý mlýn.

Kostel svaté Marie.

Rozličné tvary a barvy domů. :)

Snad malý mlýn. :)



Velký mlýn.

Rozličné štíty domů.

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Právě jsem udělala brutální prací prasárnu.. Mají tu pračku s velkým bubnem a na ní nápis, že když tam dáme málo prádla, tak pračka skáče. Tak jsem tam namixovala černý i bílý.. A teď napjatě čekám na výsledek.

Den 5. 4 hodiny na děkanátě.

Ráno jsem se vzbudila asi po 9 (nebo 10? - nepamatuju se). Svítilo sluníčko a nevypadalo to, že by mělo jen tak přestat. Tak jsem si dala čočky, protože jsem se těšila na sluneční brýle. :) Napráskala jsem se cornflakesama, mrkla na net a šla na děkanát. Potřebovala jsem ID kartu. Tu sice namám, ale mám papír o tom, že tady studuju. Sice asi po 3,5 hodinách, ale papír mám, což je vítězství a dle ostatních erasmáků rekord, protože se tu normálně čeká i 2 týdny. Ale já mám pravděpodobně všechny papíry a formuláře v pořádku (asi díky mojí fakultě a universitě - v závěrečném hodnocení to musím zmínit), tak to jde jako po másle. Ťuk Ťuk. ID karta bude v pondělí. V pondělí taky začínám školu, takže pohoda. Jen pořád nevím, kde. Zjistím večer. :) Jo, taky už jsem si změnila studijní plán, protože mi zamítli 1 předmět. Takže za měsíc napíšu na mojí fakultu a optám se, jestli ta změna dorazila i k nim. :) V průběhu čekání jsme se rozhodli jít na jídlo. Regina dostala dobrej nápad dát si polívku. Měli tradiční polský ŽUREK. Bylo to vtipný, protože ona je to Litevka, ale umí dobře polsky, takže spustila, ale nevěděla, co je to žurek.. A ani nemohla. :) Dost tím zmátla prodavače. Tak jsem si žurek dala taky. Ola mi říkala, že je to strašně dobrá polívka. Tak jsem jí chtěla zkusit.

Zde recept z internetu: žurek kujawsko-pomorski

Ingredience:250 g bílé klobásy domowe250 g klobásy ( ne paprikové)1 kl vegety2-3 nové koření (angielskie ziela)sůl1 PL sádla200 g uzeného bůčku1 cibule400 g bramborl kl majoránky4 vejce vařejné na tvrdo1 masox1 dcl smetany

Příprava:klobásy, pokrájíme, vkladame do hrnce, zaléváme vodou, přidáme koření, majoránku, vaříme. V mezičase osmahneme 1/2 bůčku krájený na kostky a cibulku. Vlijeme do vývaru ke klobásám. Uvaříme 4 vejce na tvrdo. Uvaříme brambory, Osmahneme druhou polovinu bůčku. Vařené brambory slijeme, vsadíme orestovaný bůček s cibulkou a ušťoucháme. Šťouchané brambory nakládáme na menší talíř, který položíme před misku, nebo hluboký talíř. Do kterého vléváme žurek. Konzumujeme tak, že na lžíci nabíráme trochu brambor a přibíráme polívku a postupně konzumujeme.

Sbíhají se vám sliny? Mě taky, když to čtu. Jinak jsem byla dost zklamaná. A to prej byl lepší než u nás v kantýně, kde tak moc chutnal Ole (ale Španělé asi moc polívek nevaří.. nebo se mýlím..). Nedovedu si to představit. Ten můj vypadal jako kyselá bílá polévka plná vařené cibule, trochu klobásy, která chutnala jako bratwurst, a vajíčko, kterého jsem pozřela všeho všudy jediný kousek, protože víc ho tam nebylo. No fakt MŇAM.. :( Nejlepší na tom byl asi ten chleba. Ani jsem to pořádně nedojedla..

Když jsem se dočkala těch papírů, šla jsem se podívat do starého města, protože jsem to měla dneska v plánu, tak jsem chtěla stihnout aspoň kousíček vidět. Mám i trochu fotek. Je to tam moc pěkné. Nestihla jsem určitě projít všechno, ale co jsem viděla, to bylo vážně malebné. Večer se musím podívat do mapy, kudy jsem vlastně šla, protože sice nosím mapou s sebou, ale nekoukám do ní. Není to moc třeba. Narvala jsem si do hlavy, kudy jezdí tramvaje a to mi stačí. A když se chci vydat dál, kouknu doma do mapy a pak už jí nepotřebuju. :) Do města jsem šla pěšky - od děkanátu je to asi 20 minut a zpátky jsem jela tramvají, kterou řídila žena. Byla jsem překvapená, že i tady řídí MHD ženy, ale na druhou stranu proč ne. Jinak silniční provoz je tu asi trochu řidší, než v Praze, ale asi to nemůžu objektivně posoudit. Mají tu speciální odbočovací pruhy, které jsou oddělené od ostatních, takže se nemůžete na poslední chvíli rozhodnout. :) Jinak je tu asi všechno jako u nás. Ještě jsem ale neslyšela sanitu - a to bydlím kousek od nemocnice, ani žádné troubení. Ale to možná přijde časem. Zdá se mi, že řidiči tu jezdí ukázněně.

Ještě než jsem sedla do trmavaje, šla jsem kolem tržnice, tak jsem vlezla dovnitř. Byl to soubor malých obchůdků, v patře botky a hadříky, dole potraviny - pult s pečivem, se sýry, s uzeninami, s rybami, s masem... Všude voněly ryby! Mám na ně takovou chuť!!!! Slyšela jsem včera na chodbě Olu, jak povídá o nějaké výborné rybí restauraci.. Musím zjistit, kde to je. Ryby bych jedla pořád. :) Tak jsem si tu tržnici prošla a řekla jsem si, že si koupím šálu a nějakou ulítlou čapku. :) Tak uvidím, jak to dopadne.

Na recepci na koleji jsem se pokoušela říct číslo svého klíče (246) polsky. Byla to tragédie děsivá.. :) No schválně - foneticky je to asi takhle: dvješcje čterdzješci šešč. Přidejte si k tomu změkčení a kam se hrabe naše strč prst skrz krk..

Včera jsem si koupila věci na praní, že si jako dneska vyperu.. Tak hned, jak jsem dorazila a uviděla, že prádelnu nikdo nepoužívá, šla jsem si pro klíč. Jsem zvyklá na naši krásnou pračku, která na sobě má jen symboly. Zdejší pračka má na sobě polská slova. Už jste někdy prali se slovníkem? Ne? Všechno je jednou poprvé. :) Každou chvíli by mělo být dopráno, tak jsem fakt zvědavá, jak to teda dopadlo. :) Zítra se půjdu cournout do města déle. Ale ona hodinka v tom mrazu bohatě stačí.. Ale už to fakt taje. :) Jo, a jelikož je pátek, tak se tu koná večer nějaká party, ale kdo ví. Pápá.

PaZL

P.S. Prádlo dopadlo výborně. Holt, když si vezmete věci, které nepouští, lze prát cokoli s čímkoli. :)

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Opět sedím na posteli. Uvařila jsem si čaj, protože málo piju. Bolí mě stolička a nevím z čeho.

Den 4. Galeria Baltycka

Přemýšlela jsem, jak dnešní díl pojmenovat, protože se dneska nic moc mimořádného neudálo. Měla jsem zase lenivou. Ráno jsem se definitivně probudila asi ve čtvrt na 11. Spala jsem asi 9 hodin. Dlužno dodat, že jsem to asi potřebovala.. Emi zatahuje závěsy a jak je zatáhne, je konec.. spím jako špalek. :) Už druhou noc mlátím rukou do nočního stolku (zatím naštěstí bez následků) a peřina mi pořád padá. Na úzkou postel si už asi nidky nezvyknu. :)

Udělala jsem si dobrou snídaňku a zapla poč. Moje nejoblíbenější činnost, protože jsem ve spojení s domovem a za to jsem nesmírně ráda. Čekala jsem na druhou hodinu, protože jsme s Olou byly domluvený, že půjdeme do kantýny. Dala jsem si fazolovou polívku a kuře s bramborama. Většinou jsou k dispozici 2 polívky a 2 hlavní jídla. No, polívka byla fajn. Kuře taky šlo, omáčka byla bez chuti a brambory, resp. kaše taky tak. Ale jíst se to dalo. Nevím, jestli 7,30 zl je adekvátní cena, ale porce byla velká a bylo to teplý. :) Po jídle jsem dokoukala rozkoukaný film a asi v 5 jsem si řekla: "Lemro, nebuď líná a jdi do města". Tak jsem šla. Tramvaj jela hned. Rozhodla jsem se jet tam, kde jsem to už znala.. Na místo mé první cesty do města v pondělí. Byla sice už tma, ale řekla jsem si, že se trochu projdu a mrknu po okolí. A ani nevím jak, ušla jsem 2 zastávky a přede mnou stálo ono nákupní centrum z názvu. Gigantické shopping centrum. Tak jsem se procházela. Názvy značek jsou naprosto stejný, jako u nás, ceny přibližně taky. Ale kdybyste viděli ty cukrárny!! A ty naaranžovaný zmrzliny ve vitrínách.. Neuvěřitelný. Slíbila jsem si, že si určitě aspoň jednu dám. Pak jsem hledala inzerovaný Carefour. Ten jsem taky našla. Rozhodla jsem se udělat pořádný nákup. Koupila jsem si mělký talíř asi za 14 korun, protože ten mi tu chybí. Pak jsem objevila (KONEČNĚ!!) normální cornflaky, který mi tu taky chyběly a pak jsem objevila plzničku za celkem přijatelnou cenu, tak jsem si koupila hned 3 a už se chladí. :) A jídla jsem si koupila tak na týden. Já to nechápu, ale tady po večerech moc hlad nemám.. Takže toho tolik nesním a jídlo mi vydrží dýl :) Ale pohled na plnou ledničku je opravdu hřejivý. :)

Když jsem se chtěla vrátit na kolej, tak asi půl hodiny opět nejela tramvaj (a to tam jezdí 4 linky). Když konečně přijela, byla (podle mého očekávání) narvaná k prasknutí, ale lidi se tam rvali stejně. Ale jim to nevadí, jak jsem včera zjistila :) Počkala jsem si na další, která jela v závěsu. Byla o poznání volnější. Nastoupila jsem, ale neuvědomila jsem si, že zatáčí. Takže jsem asi po 4 zastávkách vystoupila a počkala na další. Během čekání jsem poslouchala semafory. :) Jim tady semafory hrajou. Je to sranda. Když jsem to slyšela poprvé, tak jsem myslela, že někomu zvoní telefon, protože lidi tady mají obecně dost úchylný vyzvánění. Jo, a holky mýho věku a vůbec tady na univerzitě, všechny nosí kozačky přes kalhoty.. Ať žije originalita. (Má tlustá lýtka mi nedovolují něco takového nosit, protože takovou šíři ještě nikdo nešije. To mě odlišuje. I když jim tiše závidím:) ) To jen tak na okraj. Hrající semafor vám musím nahrát. Hraje jen při zelené a jakmile se blíží červená, tak jednak začně ta zelená blikat a druhak hudba zrychluje. Na červenou mlčí.

Dorazila jsem na kolej rudá v obličeji. :) Ale rozhodně není taková zima, jako byla, protože tady začíná sníh tát, takže je všude hnusná břečka. A na teploměrech bylo -2. Takže tak. Teď jsem si otevřela jogurt, prohodila pár slov s Emi a večer si asi pustím Přátelé. :) Mějte se.

PaZL

Jo, to vám ještě musím napsat. Já si na to zatím ještě zvykám, ale jak bydlím s Bulharkou, tak oni mají kývání a vrtění hlavou na "ano" a "ne" opačně. Takže když s něčím souhlasí, tak vrtí hlavou a říká "yes". Vždycky se zarazím. :) Teď už vážně pa.

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Ležím, na skypu mám Drahého. Na chodbě je docela klid. Dneska jsem zažila jeden z nejzvláštnějších zážitků v životě.

Den 3. Moře

Ráno jsem znovu zkusila internet. Nic. Bezva. Tak jsem se začala balit, že naběhnu na toho chlápka, protože jsem asi vykoumala, kde vězí problém. (I přes mé velmi omezené znalosti a jsem na to patřičně hrdá. :) I když uznávám, že některé věci umím díky Drahému, ale některé jsou čistě dílem náhody a mého zběsilého klikání bez rozmyslu na všechno možné - haha, brácho.) Mezitím mi Drahý psal, že už je to vyřešené a že by internet měl do poledne fungovat. Neváhala jsem, zkusila ho zapojit a ejhle!!!! Už v půl 12 běžel jako po másle. Problém vyřešen. Měla jsem ohromnou radost. Tak jsem se mrkla, kam jsem potřebovala, poslala pár sms a pak se začala připravovat na mou první samostatnou cestu městem. Můj dnešní cíl byl vidět moře. Tak jsem si našla tramvaj a hurá na to. Když jsem čekala na zastávce asi 20 minut a už měly dávno jet 2 "moje" tramvaje, cítila jsem se jako doma. :) Tak jsem sedla na jinou a přestoupila o pár zastávek dál. Napočítala jsem si, na kolikátý zastávce mám vystoupit, ale nějak to nevyšlo. Vystoupila jsem o jednu dřív, ale to nebyl žádný problém. Ty tramvaje tady to není žádný luxus jako v Praze. Tady nikdo nehlásí stanice, hodiny byste hledali marně. Když jedete, tak to hrká, vrže a skřípe. A dveře se otevírají dříve, než tramvaj úplně zastaví. Je to sranda hlavně pro důchodce. Jinak nejsou tak strašně špinavý. Co mě překvapilo, je to, že lidi tady vůbec neznají něco jako osobní zónu. I když mají dost místa všude kolem, klidně se postaví těsně před vás nebo za vás nebo vedle vás a je jim to jedno. A když vystupují, neřeknou "pardon", ale rovnou se prorvou kolem vás. Pro mě docela nechutný, ale co. Zatla jsem zuby a vydržela to. Vůbec tady překousávám nějak víc věcí, než doma.

Vystoupila jsem na stanici Brzezno. Nejprve jsem se musela trochu zorientovat, pak jsem ušla několik málo metrů a silný ledový vítr mi oznámil přítomnost moře. Vytáhla jsem foťák. Kolikrát za život jdete na pláž v péřovce, šále a zimních botách? Je to vážně divný pocit. A taky bylo dost zvláštní, že jsem se po kotníky brodila ve sněhu, když jsem se chtěla dostat k moři blíž. A už jste někdy viděli na moři plavat labuť? Je to fantastický! Prostě něco naprosto jiného a strašně moc intenzivního. Byla jsem vykulená jako malá holka. Fakt SUPER. Pak jsem se procházela uličkami. Od moře jsem byla oddělena jedinou řadou rodinných domků. Moře nebylo vidět, ale slyšela jsem ho. Zase zvláštní pocit. Bylo to všechno vážně tak strašně jiný.

Začalo mi kručet v břiše. Tak jsem hledala, kde se najím, protože jsem si dneska řekla, že se najím někde ve městě. Objevila jsem malé Kebab bistro. Kamarád mi říkal, že místní kebaby jsou skvělé. A nemýlil se. K čertu s pražskejma Arabama. Tohle byla gigantická porce plná masa, zeleniny a omáčky dle výběru. K tomu jsem si dala nezdravé hranolky, zaplatila v přepočtu asi 70 korun a spokojená jsem šla nakupovat do supermarketu. Pořád ještě vychytávám ceny a hlavně kolik toho koupit a na jak dlouho mi to jídlo vydrží. Koupila jsem si rajče, protože na něj mám chuť a to jedno rajče bylo dražší, než 4 jablka. Asi není sezóna. :)) Pak jsem se vydala směrem ke koleji. Strávila jsem příjemné 4 hodinky na čerstvém vzduch. V tom měla Emi pravdu, když říkala, že vzduch je tu čistý. Nevím, jestli je to tím mořem, ale je to fakt.

Na koleji jsem dopisovala blog, mluvila s Drahým a tak, když v tom Ola zaklepala na dveře, že u Litevek je čajová párty. Tak se šlo. Byli jsme tam asi 2 hodiny, kecali o všem a bylo to super. Dozvěděla jsem se, že tu nejsem sama, kdo je tu v šesťáku, protože je tu normální anglická paralelka. Tak jsem zvědavá. Na zítra jsme si domluvili oběd v kantýně. Prý je guláš a nevaří špatně. A prej mají super polívky. A stojí to v přepočtu asi 40 korun, což není na celý jídlo tak strašně moc. Jedno teplý jídlo denně mi bohatě stačí. To jsem si řekla, takže se toho budu snažit držet. Mějte se.

PaZL

Labuť ve vlnách. :)

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Den 2. Marné čekání na internet.

Cítím jídlo. Emi je u přítele. Zase sedím na posteli. A bolí mě hlava.

Vzbudila jsem se nečekaně brzo. Ne, že bych byla vyspaná, ale měli jsme v plánu vyřídit si školní záležitosti, takže se to hodilo. Musím říct, že včerejší příjezd jsem fakt vychytla. Přes noc stejně jako v Praze napadlo asi 10 čísel sněhu. Představovala jsem si, jak v břečce a sněhu vláčím ty kufry. Vážně jsem si oddechla, že včera bylo aspoň sucho. :) Asi kolem 9 jsme vyrazili směr děkanát. Nikdo po mě nic nechtěl, já jsem se vyptla, co jsem potřebovala a toho pána uvidím snad až na konci pobytu. Další zastávka - rektorát. Stejně mi to přijde dost zvláštní. Kdybych nevyzpovídala mého kamaráda, který tu byl loni, nikdo by mi nic neřekl. Pořád ještě neznám svůj rozvrh, jak to tu vlastně chodí, jak a kde probíhá výuka.. Mapka areálu neexistuje.. Prostě metoda pokus-omyl a hlavně se hodně ptát.

Zatím lidi spíš anglicky neuměj, takže používám směs češtiny, slovenštiny a polštiny s ruským přízvukem. :)) A nebo mluvím česky a to je pak s těma lidma hned jiná řeč, protože si většinou porozumíme. A co nezvládne jazyk, zvládnou ruce. :) Však víme. Ale na druhou stranu, kohokoli jsem potkala, nikdo se neotočil zády a (ťuk ťuk) všichni se snaží nám pomoct a většina studentů nabízí pomoc i do budoucna. Ale zpět ke dnešku. Na rektorátě nám řekli, že paní bude až v pátek.. Super. Nemáme žádný doklad o tom, že tu studujeme. Další věc, co potřebujeme zařídit je internet. Respektive umožnit našim počítačům napojit se na místní síť. Všechno proběhlo ok, tak jsme se vydali domů, protože byl čas oběda a naše žaludky se hlásily. Já jsem se dneska rozhodla mít lenivou. Jednak mě bolí ruce a záda, druhak mě začala bolet hlava a třeťak jsem se nemohla dočkat internetu.. A taky jsem se nedočkala.. Je po desátý večer a pořád nic. Štourala jsem se v tom poči, jak mi moje omezené znalosti dovolili, ale nic. Psala jsem Drahému, který mi pomáhal a říkal, co mám kde napsat a co mám zkoušet. (Patří mu dík, on to ví a určo bude remcat, že je jen v závorce. Ale volat sem nemusel - jednak se cítím jak blb a druhak to bylo stejně na nic.) Marná snaha. Zítra musím znovu navštívit toho "super" chlápka od počítačů. Naštěstí je to asi jen do 10 minut pěšky. Jinak jsem se opravdu válela v posteli, pila čaj a koukala na filmy. Odpoledne jsem si zašla něco koupit k jídlu, abych nezhynula. Zatím jsem objevila takový maličkatý obchůdek, kde ale najdete všechno, co potřebujete. Zítra mě čeká průzkum okolí a části města. A jestli nebude moc sněžit, budou i nějaké fotky. :)

PaZL

Deník medika aneb cesta do hlubin polské výuky medicíny

Sedím na posteli (asi to bude moje nej místo, i když to normálně nesnášim), na koleni mám blok a píšu. To se mi nestalo už dlouho.. Vlastně se cítím jako ve 4. třídě na škole v přírodě. Jen to asi nebude jen na týden.

Den 1. Cesta

V 9 hodin večer jsem měla odjíždět z hlaváku. Po zkušenostech s egyptskými vlaky jsem se psychicky připravovala na to nejhorší. O to větší bylo moje radost, když jsem vlezla do trojmístného lůžkového kupé, které bylo čisťounké a ve kterém jsem nakonec jela úplně SAMA. Paráda. V noci jsem moc nespala, protože jsem nechtěla přejet, a tak jsem se pořád budila, protože i ten mnou nastavený budík bych přeci mohla přeslechnout.. Budík jsem napřeslechla a jak to tak bývá, zrovna když jsem usnula tak, že bych si i odpočinula, zazvonil. Bylo 6 hodin. Ještě chvilku jsem ležela. Postel byla sice úzká a krátká, ale 10 hodin cesty uteklo jako nic. Vykoukla jsem z okna a všude byl sníh.

Ve Varšavě se mých zavazadel ujal jakýsi pán s vozíkem. Řekl mi, že mi pomůže i do dalšího vlaku, a že mě vyzvedne čtvrt hodiny před odjezdem. Bezva, nemusela jsem nic tahat, ale... nemám drobné. Půl hodiny jsem přemýšlela, kam si půjdu rozměnit. A půl hodiny se mi zamlouval jeden stánek s občerstvením. Znaje poměrů, vyhledala jsem si ve slovníku slovo "rozměnit". Po anglickém pozdravu a prodavaččino zavrtění hlavou jsem pronesla: "Možno zmjenič?" a paní se usmála a rozměnila mi. "Ha, lingvista", pomyslela jsem si a měla jsem pocit, že mi Polsko padlo k nohám. V 8:45 přijel pán s vozíkem. Ve vlaku jsem mu dala nějaký ten kovák, ale on na to, že je to málo, že je to jako nic, a že chce 20 zl. "20?? Nic jste mi neřekl!", opáčila jsem. Vycvičená Egyptem k nekompromisnímu smlouvání jsem mu řekla, že mu dám 10. Teatrálně mávl rukou a naštvaně odešel. Cestou do Gdansku jsem přemýšlela, jestli nemá nějaké konexe a co že by mě to na nádraží mohlo čekat. Po 4,5 hodinách jízdy mě na nádraží v Gdansku čekaly jen samé schody. Žádné eskalátory, výtah nenalezen. A to je to prej hlavní nádraží. A že by mě tam čekal někdo z místních, jak slibovali v brožuře a na internetu? Cha! Tůdle! S tím jsem ale počítala. Tak jsem začala tahat kufry vstříc novým zítřkům. Po 50-ti prvních schodech jsem toho měla plný kecky. :) Adresu děkanátu jsem sice znala, ale nevěděla jsem, kde to je, takže sehnat mapu byla priorita číslo 1. Na informacích mě paní odmávla směrem někam. Nevěděla jsem, jestli je to opravdu směr nebo mávla jen tak, že jako vůbec nerozumí. Vybrala jsem si první variantu a ta se ukázala být správná. MAPA. Super. Aha, jen mapa centra.. Ta mi byla vážně na 2 věci. Naštěstí se mě ujala slečna o berlích, která byla na informacích náhodou taky a která strávila nějaký čas v Anglii (komunikační blok překonán) a nabídla mi svou pomoc. Prý jede kolem ulice, kam jsem se potřebovala dostat, tak mi ukáže cestu. Řekla mi, kde vystoupit a kudy mám jít dál. Fakt byla zlatá. Tak jsem šla. Dorazila jsem na děkanát. Příjem studentů 11-14. Aktuální čas 14:15. Celá zpocená jsem vešla. Koukali na mě jako na pytel blech. "Já jsem teď přijela, jsem tu přes ERASMUS a nevím, co mám vlastně dělat." "Musíte jít na kolej. Víte, kde to je?" "Jak asi!! Pomalu nevím, kde jsem, natož abych věděla, kde mám sakra bydlet!!" můj mozek řval. Byla jsem unavená, těšila jsem se, až pustím ty kufry a na chvíli vydechnu. "Ne, opravdu nevím, kde mám bydlet", sdělila jsem té paní. Vytiskla mi mapku, napsala adresu a řekla, že přesně neví, kterej z těch baráků to je a hlavně kde je. Řekla jen, že musím do kopce. OK. Vyflusaná jsem opět nastarovala kufry a jala se stoupat dle jejích rad. Myslím, že zvuk koleček jedoucích po asfaltu a po kostkách bude Gdansk strašit ještě dlouho. Minula jsem číslo 9, vystoupala do závratných výšina tam číslo 23. Někdo si ze mě udělal fakt dobrej den... Ptala jsem se asi 3 lidí. Nikdo moc nevěděl. Když jsem se chtěla zeptat v čísle 9, kde že je vlastně ta "jedenáctka" a jestli vůbec existuje, objevil se jeden hoch studující na zubaře, který mě nejen odvedl k číslu 11, pomohl mi i s kufry, chvíli za mě mluvil s paní recepční u nás na koleji, ale dokonce mi vynesl kufr do patra, kde teď bydlím. Zlato číslo 2. Obecně se moje cesta na kolej dá popsat asi takhle: já + batoh + notebook + 2 kufry = schody na peróně - dolů. Schody na nádraží - nahoru. Podchod k tramvaji - dolu, nahoru. Tramvaj - užší dveře než u nás, takže pěkně po jednom schodu nahoru a dolu. Opět podchod - dolů mi pomohl náhodný kolemjdoucí, nahoru jsem si pomohla sama. :) To už mě brněly ruce. Pak místní chodníky a asi 1 km zbytečně ujitý. :) A nakonec pomoc od budoucího zubaře. Ale že by tohle město myslelo na vozíčkáře a na kočárky? Zase tůdle. Chodníky dlážděné deskami tak 20 na 20cm. Kdysi bývaly asi rovné. Dneska mi na nich kufry skáčou do nezměrných výšek. (asi tím, že mají gumová kolečka) A vůbec. Přísahala jsem si, že jestli někdy ještě někam pojedu, jedu jen s maliličkatým kufrem. Nebo si vezmu taxík. :) Ale byla jsem ráda, že se mě někdo vůbec ujal, že mi nědo pomohl najít cestu. Na taxík jsem úplně zapomněla. Ale hlavně - z mapy na internetu, kterou jsem si prohlížela doma jsem měla pocit, že je to všechno strašně blízko.

Paní recepční - zlato číslo 3. Vážně skvělá. Já mluvila česky, ona polsky a byla pohoda. :) Dala mi klíče od pokoje. Prý už je tam spolubydlící-Bulharka. Otevřela jsem dveře a vidím neskutečnej bordel. Na mé budoucí posteli, na její posteli, po pokoji obecně. Spolubydla nikde. Chytl mě hysak. Spala jsem 4 hodiny, tahala jsem milion kilometrů kufry a teď tohle. To už fakt NE. Byla jsem vyčerpaná. Šla jsem za zlatem č.3, jestli nemá jednolůžák, že si klidně připlatím, ale že tohle zažívat nechci. Jednolůžák nebyl. Rozhodla jsem se jednat. Vytvořím si prostor k žití. Než jsem to stačila udělat, vešla droboučká pěkná slečna a začala se mi omlouvat a časem vyplynulo, že vlastně nevěděla, jestli v tom pokoji bude nebo nebude bydlet, tak že si vybalila jsem to nejnutnější a tak. Ukázalo se, že je to fakt milá holka, která taky všechno otře než někam uloží své věci. :) A tak jsme teda smejčily. Rovnou jsem si vybalila, povlíkla postel (musím se uskromnit, protože tady jsou normální postele a ne takové, jako mám doma - tedy 120 cm široké :) a prostěradla tu mají krátká.). Do sprchy jsem se těšila jako malej Jarda. Sprchy a záchody jsou tu společný pro kluky i holky. Hustý. Naštěstí to mají fakt pořešený, takže jsem se mohla nerušeně těšit z horké vody. A je to tu vážně čistý. Byla jsem až překvapená.

Po sprše jsem se rozhodla psát tuhle zprávu. :) Pak jsme se se spolubydlou (Emi) dohodly, že půjdeme ven i s jejím přítelem (Slavy). Začalo akorát sněžit. Bylo to krásný. Kolem jsou tu starší domy, krásně udržované a osvícené jen světlem z pouličních lamp - prostě pohádka. Projeli jsme se tramvají na místo, které jsme si určili na mapě. Jeli jsme na černo, protože systém lístků, ale hlavně prodejní místa jsme nepochopili a nenašli. Dojeli jsme do shopping centra. Neuvěřitelný - samý boty a kvanta náušnic. Byla jsem jako v rauši. Musím tam zase zajet a něco do uší si pořídit. :) Ale to hlavní, co se událo bylo to, že jsem konečně sehnala MAPU, takže jsem byla klidná a mohla plánovat výlety. :) Objevili jsme supermarket, což je super, protože jsem si koupila čaj a zítra jdu pro čerstvý pečivo. Večer jsem se seznámila se zbytkem Erasmáků. Je nás tu 7. 2 Bulhaři - Slavy a Emi, 2 Španělé - Olaja a Marcus, 2 Litevky - Ona a Regina a já. Je vtipný, jak každý mluví anglicky jinak, ale všichni si rozumíme. :) Nevím, jak si to tady v Polsku představují, ale pravděpodobně jsem tu jediná ze 6.ročníku. Každopádně večer jsme si pak sedli, otevřeli pivo a povídali si o rozdílech v medicíně u nás a v Bulharsku. Zjistili jsme, že je to všude stejný. :)

Jsem fakt zvědavá. Zítra jdu zařídit internet a pozeptat se, co tu vlastně mám dělat a kdy kde mám být. Tak mi držte palce.

PaZL