Sedím na posteli (asi to bude moje nej místo, i když to normálně nesnášim), na koleni mám blok a píšu. To se mi nestalo už dlouho.. Vlastně se cítím jako ve 4. třídě na škole v přírodě. Jen to asi nebude jen na týden.
Den 1. Cesta
V 9 hodin večer jsem měla odjíždět z hlaváku. Po zkušenostech s egyptskými vlaky jsem se psychicky připravovala na to nejhorší. O to větší bylo moje radost, když jsem vlezla do trojmístného lůžkového kupé, které bylo čisťounké a ve kterém jsem nakonec jela úplně SAMA. Paráda. V noci jsem moc nespala, protože jsem nechtěla přejet, a tak jsem se pořád budila, protože i ten mnou nastavený budík bych přeci mohla přeslechnout.. Budík jsem napřeslechla a jak to tak bývá, zrovna když jsem usnula tak, že bych si i odpočinula, zazvonil. Bylo 6 hodin. Ještě chvilku jsem ležela. Postel byla sice úzká a krátká, ale 10 hodin cesty uteklo jako nic. Vykoukla jsem z okna a všude byl sníh.
Ve Varšavě se mých zavazadel ujal jakýsi pán s vozíkem. Řekl mi, že mi pomůže i do dalšího vlaku, a že mě vyzvedne čtvrt hodiny před odjezdem. Bezva, nemusela jsem nic tahat, ale... nemám drobné. Půl hodiny jsem přemýšlela, kam si půjdu rozměnit. A půl hodiny se mi zamlouval jeden stánek s občerstvením. Znaje poměrů, vyhledala jsem si ve slovníku slovo "rozměnit". Po anglickém pozdravu a prodavaččino zavrtění hlavou jsem pronesla: "Možno zmjenič?" a paní se usmála a rozměnila mi. "H
a, lingvista", pomyslela jsem si a měla jsem pocit, že mi Polsko padlo k nohám. V 8:45 přijel pán s vozíkem. Ve vlaku jsem mu dala nějaký ten kovák, ale on na to, že je to málo, že je to jako nic, a že chce 20 zl. "20?? Nic jste mi neřekl!", opáčila jsem. Vycvičená Egyptem k nekompromisnímu smlouvání jsem mu řekla, že mu dám 10. Teatrálně mávl rukou a naštvaně odešel. Cestou do Gdansku jsem přemýšlela, jestli nemá nějaké konexe a co že by mě to na nádraží mohlo čekat. Po 4,5 hodinách jízdy mě na nádraží v Gdansku čekaly jen samé schody. Žádné eskalátory, výtah nenalezen. A to je to prej hlavní nádraží. A že by mě tam čekal někdo z místních, jak slibovali v brožuře a na internetu? Cha! Tůdle! S tím jsem ale počítala. Tak jsem začala tahat kufry vstříc novým zítřkům. Po 50-ti prvních schodech jsem toho měla plný kecky. :) Adresu děkanátu jsem sice znala, ale nevěděla jsem, kde to je, takže sehnat mapu byla priorita číslo 1. Na informacích mě paní odmávla směrem někam. Nevěděla jsem, jestli je to opravdu směr nebo mávla jen tak, že jako vůbec nerozumí. Vybrala jsem si první variantu a ta se ukázala být správná. MAPA. Super. Aha, jen mapa centra.. Ta mi byla vážně na 2 věci. Naštěstí se mě ujala slečna o berlích, která byla na informacích náhodou taky a která strávila nějaký čas v Anglii (komunikační blok překonán) a nabídla mi svou pomoc. Prý jede kolem ulice, kam jsem se potřebovala dostat, tak mi ukáže cestu. Řekla mi, kde vystoupit a kudy mám jít dál. Fakt byla zlatá. Tak jsem šla. Dorazila jsem na děkanát. Příjem studentů 11-14. Aktuální čas 14:15. Celá zpocená jsem vešla. Koukali na mě jako na pytel blech. "Já jsem teď přijela, jsem tu přes ERASMUS a nevím, co mám vlastně dělat." "Musíte jít na kolej. Víte, kde to je?" "Jak asi!! Pomalu nevím, kde jsem, natož abych věděla, kde mám sakra bydlet!!" můj mozek řval. Byla jsem unavená, těšila jsem se, až pustím ty kufry a na chvíli vydechnu. "Ne, opravdu nevím, kde mám bydlet", sdělila jsem té paní. Vytiskla mi mapku, napsala adresu a řekla, že přesně neví, kterej z těch baráků to je a hlavně kde je. Řekla jen, že musím do kopce. OK. Vyflusaná jsem opět nastarovala kufry a jala se stoupat dle jejích rad. Myslím, že zvuk koleček jedoucích po asfaltu a po kostkách bude Gdansk strašit ještě dlouho. Minula jsem číslo 9, vystoupala do závratných výšina tam číslo 23. Někdo si ze mě udělal fakt dobrej den... Ptala jsem se asi 3 lidí. Nikdo moc nevěděl. Když jsem se chtěla zeptat v čísle 9, kde že je vlastně ta "jedenáctka" a jestli vůbec existuje, objevil se jeden hoch studující na zubaře, který mě nejen odvedl k číslu 11, pomohl mi i s kufry, chvíli za mě mluvil s paní recepční u nás na koleji, ale dokonce mi vynesl kufr do patra, kde teď bydlím. Zlato číslo 2. Obecně se moje cesta na kolej dá popsat asi takhle: já + batoh + notebook + 2 kufry = schody na peróně - dolů. Schody na nádraží - nahoru. Podchod k tramvaji - dolu, nahoru. Tramvaj - užší dveře než u nás, takže pěkně po jednom schodu nahoru a dolu. Opět podchod - dolů mi pomohl náhodný kolemjdoucí, nahoru jsem si pomohla sama. :) To už mě brněly ruce. Pak místní chodníky a asi 1 km zbytečně ujitý. :) A nakonec pomoc od budoucího zubaře. Ale že by tohle město myslelo na vozíčkáře a na kočárky? Zase tůdle. Chodníky dlážděné deskami tak 20 na 20cm. Kdysi bývaly asi rovné. Dneska mi na nich kufry skáčou do nezměrných výšek. (asi tím, že mají gumová kolečka) A vůbec. Přísahala jsem si, že jestli někdy ještě někam pojedu, jedu jen s maliličkatým kufrem. Nebo si vezmu taxík. :) Ale byla jsem ráda, že se mě někdo vůbec ujal, že mi nědo pomohl najít cestu. Na taxík jsem úplně zapomněla. Ale hlavně - z mapy na internetu, kterou jsem si prohlížela doma jsem měla pocit, že je to všechno strašně blízko.
a, lingvista", pomyslela jsem si a měla jsem pocit, že mi Polsko padlo k nohám. V 8:45 přijel pán s vozíkem. Ve vlaku jsem mu dala nějaký ten kovák, ale on na to, že je to málo, že je to jako nic, a že chce 20 zl. "20?? Nic jste mi neřekl!", opáčila jsem. Vycvičená Egyptem k nekompromisnímu smlouvání jsem mu řekla, že mu dám 10. Teatrálně mávl rukou a naštvaně odešel. Cestou do Gdansku jsem přemýšlela, jestli nemá nějaké konexe a co že by mě to na nádraží mohlo čekat. Po 4,5 hodinách jízdy mě na nádraží v Gdansku čekaly jen samé schody. Žádné eskalátory, výtah nenalezen. A to je to prej hlavní nádraží. A že by mě tam čekal někdo z místních, jak slibovali v brožuře a na internetu? Cha! Tůdle! S tím jsem ale počítala. Tak jsem začala tahat kufry vstříc novým zítřkům. Po 50-ti prvních schodech jsem toho měla plný kecky. :) Adresu děkanátu jsem sice znala, ale nevěděla jsem, kde to je, takže sehnat mapu byla priorita číslo 1. Na informacích mě paní odmávla směrem někam. Nevěděla jsem, jestli je to opravdu směr nebo mávla jen tak, že jako vůbec nerozumí. Vybrala jsem si první variantu a ta se ukázala být správná. MAPA. Super. Aha, jen mapa centra.. Ta mi byla vážně na 2 věci. Naštěstí se mě ujala slečna o berlích, která byla na informacích náhodou taky a která strávila nějaký čas v Anglii (komunikační blok překonán) a nabídla mi svou pomoc. Prý jede kolem ulice, kam jsem se potřebovala dostat, tak mi ukáže cestu. Řekla mi, kde vystoupit a kudy mám jít dál. Fakt byla zlatá. Tak jsem šla. Dorazila jsem na děkanát. Příjem studentů 11-14. Aktuální čas 14:15. Celá zpocená jsem vešla. Koukali na mě jako na pytel blech. "Já jsem teď přijela, jsem tu přes ERASMUS a nevím, co mám vlastně dělat." "Musíte jít na kolej. Víte, kde to je?" "Jak asi!! Pomalu nevím, kde jsem, natož abych věděla, kde mám sakra bydlet!!" můj mozek řval. Byla jsem unavená, těšila jsem se, až pustím ty kufry a na chvíli vydechnu. "Ne, opravdu nevím, kde mám bydlet", sdělila jsem té paní. Vytiskla mi mapku, napsala adresu a řekla, že přesně neví, kterej z těch baráků to je a hlavně kde je. Řekla jen, že musím do kopce. OK. Vyflusaná jsem opět nastarovala kufry a jala se stoupat dle jejích rad. Myslím, že zvuk koleček jedoucích po asfaltu a po kostkách bude Gdansk strašit ještě dlouho. Minula jsem číslo 9, vystoupala do závratných výšina tam číslo 23. Někdo si ze mě udělal fakt dobrej den... Ptala jsem se asi 3 lidí. Nikdo moc nevěděl. Když jsem se chtěla zeptat v čísle 9, kde že je vlastně ta "jedenáctka" a jestli vůbec existuje, objevil se jeden hoch studující na zubaře, který mě nejen odvedl k číslu 11, pomohl mi i s kufry, chvíli za mě mluvil s paní recepční u nás na koleji, ale dokonce mi vynesl kufr do patra, kde teď bydlím. Zlato číslo 2. Obecně se moje cesta na kolej dá popsat asi takhle: já + batoh + notebook + 2 kufry = schody na peróně - dolů. Schody na nádraží - nahoru. Podchod k tramvaji - dolu, nahoru. Tramvaj - užší dveře než u nás, takže pěkně po jednom schodu nahoru a dolu. Opět podchod - dolů mi pomohl náhodný kolemjdoucí, nahoru jsem si pomohla sama. :) To už mě brněly ruce. Pak místní chodníky a asi 1 km zbytečně ujitý. :) A nakonec pomoc od budoucího zubaře. Ale že by tohle město myslelo na vozíčkáře a na kočárky? Zase tůdle. Chodníky dlážděné deskami tak 20 na 20cm. Kdysi bývaly asi rovné. Dneska mi na nich kufry skáčou do nezměrných výšek. (asi tím, že mají gumová kolečka) A vůbec. Přísahala jsem si, že jestli někdy ještě někam pojedu, jedu jen s maliličkatým kufrem. Nebo si vezmu taxík. :) Ale byla jsem ráda, že se mě někdo vůbec ujal, že mi nědo pomohl najít cestu. Na taxík jsem úplně zapomněla. Ale hlavně - z mapy na internetu, kterou jsem si prohlížela doma jsem měla pocit, že je to všechno strašně blízko.Paní recepční - zlato číslo 3. Vážně skvělá. Já mluvila česky, ona polsky a byla pohoda. :) Dala mi klíče od pokoje. Prý už je tam spolubydlící-Bulharka. Otevřela jsem dveře a vidím neskutečnej bordel. Na mé budoucí posteli, na její posteli, po pokoji obecně. Spolubydla nikde. Chytl mě hysak. Spala jsem 4 hodiny, tahala jsem milion kilometrů kufry a teď tohle. To už fakt NE. Byla jsem vyčerpaná. Šla jsem za zlatem č.3, jestli nemá jednolůžák, že si klidně připlatím, ale že tohle zažívat nechci. Jednolůžák nebyl. Rozhodla jsem se jednat. Vytvořím si prostor k žití. Než jsem to stačila udělat, vešla droboučká pěkná slečna a začala se mi omlouvat a časem vyplynulo, že vlastně nevěděla, jestli v tom pokoji bude nebo nebude bydlet, tak že si vybalila jsem to nejnutnější a tak. Ukázalo se, že je to fakt milá holka, která taky všechno otře než někam uloží své věci. :) A tak jsme teda smejčily. Rovnou jsem si vybalila, povlíkla postel (musím se uskromnit, protože tady jsou normální postele a ne takové, jako mám doma - tedy 120 cm široké :) a prostěradla tu mají krátká.). Do sprchy jsem se těšila jako malej Jarda. Sprchy a záchody jsou tu společný pro kluky i holky. Hustý. Naštěstí to mají fakt pořešený, takže jsem se mohla nerušeně těšit z horké vody. A je to tu vážně čistý. Byla jsem až překvapená.
Po sprše jsem se rozhodla psát tuhle zprávu. :) Pak jsme se se spolubydlou (Emi) dohodly, že půjdeme ven i s jejím přítelem (Slavy). Začalo akorát sněžit. Bylo to krásný. Kolem jsou tu starší domy, krásně udržované a osvícené jen světlem z pouličních lamp - prostě pohádka. Projeli jsme se tramvají na místo, které jsme si určili na mapě. Jeli jsme na černo, protože systém lístků, ale hlavně prodejní místa jsme nepochopili a nenašli. Dojeli jsme do shopping centra. Neuvěřitelný - samý boty a kvanta náušnic. Byla jsem jako v rauši. Musím tam zase zajet a něco do uší si pořídit. :) Ale to hlavní, co se událo bylo to, že jsem konečně sehnala MAPU, takže jsem byla klidná a mohla plánovat výlety. :) Objevili jsme supermarket, což je super, protože jsem si koupila čaj a zítra jdu pro čerstvý pečivo. Večer jsem se seznámila se zbytkem Erasmáků. Je nás tu 7. 2 Bulhaři - Slavy a Emi, 2 Španělé - Olaja a Marcus, 2 Litevky - Ona a Regina a já. Je vtipný, jak každý mluví anglicky jinak, ale všichni si rozumíme. :) Nevím, jak si to tady v Polsku představují, ale pravděpodobně jsem tu jediná ze 6.ročníku. Každopádně večer jsme si pak sedli, otevřeli pivo a povídali si o rozdílech v medicíně u nás a v Bulharsku. Zjistili jsme, že je to všude stejný. :)
Jsem fakt zvědavá. Zítra jdu zařídit internet a pozeptat se, co tu vlastně mám dělat a kdy kde mám být. Tak mi držte palce.
PaZL
Žádné komentáře:
Okomentovat